Jmenuji se Jean Luc a píše se rok 1920. V následujících řádcích vám popíšu ty nejdůležitější události dnešních dnů. Právě skončila dlouhá válka se Španělskem. Říkalo se jí také „velká válka“, protože takový konflikt naše planeta nepamatovala. Pro nás Francouze skončila vítězstvím, ale denně vídám v ulicích naše raněné. Městy se  procházejí i spousty Španělů, kteří se za války postavili na naší stranu nebo k nám utekli v době, kdy byla již  jejich země zničena a na mnoha místech se formovaly různé polovojenské oddíly. Španělská královna Isabela byla sice totálně poražena a její monarchie přestala existovat, ale sama stačila utéct do japonského exilu, odkud zřejmě bude stále řídit nějaké vojenské akce. Dokonce zde vyhlásila exilovou vládu. Velká města jako Barcelona nebo Sevilla se ještě zmítají v nepokojích a nedá se říci, že by v nich fungovala nějaká správa. I když: v Barceloně již začínají úřady přeci jenom fungovat a město se začíná obnovovat, celé převzetí do našich rukou tam je o mnoho poklidnější než v Seville. Tam stále hlídkují naše nejmodernější tankové divize a o nějakém klidu se nedá hovořit. Žádný otevřený odpor jsme sice nezaznamenali, ale v troskách celých sídlišť se nachází stále ještě spousta vzbouřenců či španělských royalistů. V celém Španělsku patrolují naše bitevní vrtulníky a monitorují hlavní ohniska posledních odporů v bývalé nepřátelské zemi, která bude již za několik měsíců oficiálně rozčleněna na francouzské kraje spadající do naší Republiky. Zatím však stále ještě existují i tzv. země nikoho, hlavně mezi Madridem a Barcelonou; v těchto oblastech skutečně nevládne nikdo a naše nově ustanovené vlády nad těmito oblastmi nemají ještě moc, aby dokázali skutečně i zde vládnout. Jsou tam města a vesnice plné chaosu, bídy a utrpení. Ze vzduchu monitorují situaci naše vrtulníky a na zemi máme asi 2 pěchotní pluky. Mohlo by se sice zdát, že vše už skončilo, ale opak je samozřejmě pravdou. Španělské svazky z Japonskem nás zatáhly do války i s tímto státem, který se rozkládá na ostrově severně od nás necelých 20 kilometrů. Zrovna dnes bombardovali naše neviditelné letouny japonskou válečnou loď u Satsumi. Nejbližšího japonského města, kam doletí i naše bombardéry z našich letišť v Marseille. Ty svádějí boj o tuto oblast s japonskou protileteckou obranou. Zatím jsme na nepřátelský ostrov nevyslali žádnou pozemní jednotku, vylodění je stále velmi nebezpečné a obrana Japonska tvořená systémem malých pevností by náš pozemní útok zřejmě rozdrtila. Mezi tím jsme ale zaznamenali velký úspěch naší lodi typu destroyer, která se dostala až do bezprostřední blízkosti hlavního města Japonska Kyota. Přeci jenom válka s Japonskem je o mnoho klidnější, ve vzduchu máme převahu a velké námořní bitvy se odehrávají nejblíže až u východního pobřeží naší země u města Gao.

Ale aby to nevypadalo, že jsme národ pouze dobývající a válečný, povím vám o naší zemi i něco jiného. Měl bych začít tím, že vám vysvětlím jak naše země vlastně funguje. O státních záležitostech rozhoduje vláda, která je volena všemi obyvateli naší země. Samozřejmě těmi, jež mají volební právo, nejsme ale žádný policejní stát a je zaručena i svoboda slova. I když se na našem území objevuje spousta náboženství, tak žádné státní náboženství není a každá oblast má tak svou náboženskou svobodu. V takovém Marseille vedle sebe žijí vyznavači islámu i judaismu. O práci v našem státě není nouze, nejenom že jsme velice rychle průmyslově se rozvíjející stát, ale v našem kastovním systému je veškerá ekonomika v rukou státu. Samozřejmě, že existují i živnostníci, ale ti jsou skutečně jen v malém podnikání, jinak převažuje státní majetek. Jak jsem říkal; máme celkem progresivní stát, kde většina státních výnosů padá na výzkum, a tak k nám samozřejmě proudí i velký počet uprchlíků, kteří vědí, že náš stát je výdělečný a nabízí spoustu věcí, které v okolních zemích ani neznají a navíc u nás nejsou nijak perzekuováni. Nic se neobešlo bez třenic a tak je zapotřebí dbát i na kvalitu policejních složek státu. Před několika lety jsme začali budovat ohromné věznice, které problém docela vyřešily. Jinak letos jsme udělali ohromný pokrok v genetice. Díky jejím novým způsobům v medicíně se tak zlepšilo celkové zdraví celého národa. Také si myslím, že zanedlouho budou i poražení Španělé rádi, že skončili v našem područí a budou tak moci využívat plodů našeho pokroku. Vždyť už nyní stavíme poblíž jejich bývalých měst Cordoby ohromné doly. Suroviny pro celou republiku a potřebnou práci pro tisíce nedávných nepřátel. Je jasné, že se zase našly strany hlavně s pro-španělským postojem, které mluví o tom, jako že jsme dobyli potřebné surovinové ložiska a pozřeli tak bohatství bývalého království. Jeden španělský aktivista poukazoval na velkou továrnu postavenou v Lyonu a následné státní dotace na výstavbu nemocnice, že prý nic takového u nich nestavíme. Ale to není pravdou. V Madridu jsme nedávno dokončili stavbu divadla. Aby i oni poznali krásu našeho Francouzského umění. Nikdo se nediví, že mezi 5 světovými nejproslulejšími a největšími městy je pět francouzských. Samozřejmě, že první je naše Paříž, hned za ní Orleans, Lyon, Tours a Marseille. V našem hlavním městě žije nyní asi největší vědec této doby James Watt. A co Marseille? Je to islámsko-židovské město, kde stále pějí chválu na významného rodáka Carla Friedricha Gausse. Ale zpět k mé rodné Paříži; nejenom že je to mé rodné město a hlavní město naší republiky, ale stojí již neuvěřitelných 5920 let. Stále se zde staví a buduje. Zrovna nedávno se započalo se stavbou recyklačního centra, které by mělo výrazně pomoci při řešení odpadového hospodářství. A takové centrum bude vůbec první na celém světě. Paříž je jinak plná širokých bulvárů, které lemuje nespočet kaváren a obchůdku. Z historie se dochoval obří aquadukt na severu města. Samozřejmě, že mezi dominanty patří i např. Louvre nebo sídelní budova našeho krále Ludvíka XIV, který sice už dávno nemá skutečnou moc, ale všichni si ho váží jako pilíře naší svobodné republiky. Mezi historické budovy patří i vyhlášené Pařížské kasárny, z nich proudí jedni z nejlepších vojáků naší říše. Ležíme u oceánu a tak není divné, že k městu patří i obrovské přístavy a doky. Dále obrovská průmyslová zóna na východním konci města a když půjdete kousek dál, dostanete se k jedné z největších nemocnic světa. Knihovny, univerzity, observatoř či divadlo -  to jsou vyhlášené budovy po celém světě. Silné zastoupení židovského náboženství má za následek židovské chrámy, synagogy a kláštery. Muslimové zde vystavěli i svůj spirálovitý minaret. Z daleké historie je poblíž města i záhadný Stonehenge či tajemné orákulum. Centrum kultury je v části města zvané Broadway. Čtvrti, kde je nespočet, kin, kabaretů a divadel. V Paříži je i jedna z mála věznic, centrální banka, ale hlavně také centrum Francouzské státnosti. Jsou zde uloženy největší památky naší země a jedná se hlavně o psané texty, které se staly základním dědictvím naší kultury. Musím se smát, když se Lyonští vytahují svým kosmickým výzkumem; celý program Apollo s jejich ubohou „Aifelofkou“ je v porovnání se všemi divy v Paříži naprosto nicotný. To Rheims se alespoň pořád nevytahuje, i když je to, jak se říká, hlavní město filmu. Už z dálky můžete vidět název města napsán obřím písmem na kopcích svažujících se k městu…

A na závěr bych rád k této práci připojil několik útržků z novin, které si schoval můj otec před 20 lety. Pojednávají o počátku největší války, kterou jsme dnes právě ukončili.

18.4. 1900
Válka se blíží
Dnes v 5:00 byl oficiálně vyhlášen stav národního ohrožení. Povolány byly všechny zálohy z celé země. Na diplomatické úrovni je zatím klid. Španělé nekontaktovali naši ambasádu v Madridu, pouze ji vojensky uzavřeli. Podle našich zpravodajů vše zapříčinily střety ve španělském městě Cheerokee. Město, které je odděleno od Španělska naším územím, se ponořilo do pouličních bojů mezi domorodým obyvatelstvem a Španěli. Tato oblast, obklopená ze třech stran Francií, byla připojena kdysi ke Španělsku, původní náboženství bylo potřeno státním křesťanstvím a spousta obyvatel byla zbavena svobody. Náboženské a kulturní střety dnes vyústily v požadavku naprosté autonomie na Španělsku. Někteří indiánští předáci požadovali raději připojení ke Francii, kdyby královna Isabela nechtěla tomuto území poskytnou alespoň nějakou samostatnost. Hromadné emigrace a útěky přes hranice byly vetovány španělskou vládou, aby jejich uprchlíci byly deportováni zpět do Španělska. Naše vláda rozhodla, že uprchlíky nevydá a poslala k těmto hranicím 4 vojenské divize. Nyní se očekává buď brzké vypuknutí konfliktu, nebo dlouhé vyjednávání obou států.

22.04. 1900
Několika statisícové město ne severu země Gao se ponořilo do ticha a tmy. Dnes ve 4 hodiny nočního času oficiálně překročily jednotky španělské monarchie naše hranice a vtrhly do menších měst  poblíž regionálního města Gao. Tam zatím probíhal celkem normální život, s útokem se počítalo spíše z centrálního Španělska směrem na průmyslový západ anebo přímo u města Cheerokee.

22.04. 1900
Přinášíme exkluzivní rozhovor s ministrem války.

Pane ministře, jaká je nyní situace ve vládě a s jakými kroky má obyčejné obyvatelstvo nyní počítat?
Jak víte, dnes ve 4 hodiny ráno jsme oficiálně vstoupili do války se Španělskem. Byly povolány všechny jednotky vojenské, policejní a domobrana. Všichni záložníci se již připravili a budou v nejbližší době následovat naše vojenské oddíly, které  jsou, nebo se stahují do oblast,  kde se nyní nalézá španělská armáda. Pro obyčejné občany zatím nic nehrozí. Naše armáda zastaví postup španělských jednotek, který nyní hrozí pouze na území v oblasti města Gao.

Nešlo této válce zabránit?
Vzhledem k tomu, že problém s uprchlíky ze Španělska byl i pro nás stále těžším břemenem, musel se tato situace nějak řešit. Španělé bohužel kladli nároky, které jsme nemohli akceptovat a tak bylo vše svěřeno naší diplomacii, aby se tento problém řešil, ale uprchlíci nemuseli zpět do Španělska. Spousta z nich se zde totiž setkala se svými příbuznými a pak bylo již nemožné tyto obyvatele násilně deportovat do země, kde by byli zřejmě postaveni před soudy nebo by byli rovnou deportováni do pracovních táborů. Španělé ukázali, že nehodlají ze svých požadavků upustit a zaútočili. Víme, že v Cheerokee byla situace už k neudržení a tak by tam došlo buď k válce občanské nebo k vojenské intervenci, která by měla za následek zřejmě naprostou genocidu původního obyvatelstva.

Co jiné státy, zapojí se do konfliktu?
Z naší strany nemáme žádnou domluvu z žádným státem, takže se nemůžeme domáhat žádné pomoci, ale nemáme ani žádnou přislíbenou. Náš stát se již dlouhou dobu snaží být silně izolován vůči okolnímu světu, a tak kromě obchodních smluv neuzavíráme s žádným státem nějaké vojenské pakty. Vzhledem k tomu, že na tomto našem ostrově jsme pouze my a Španělé, nebude do bojů zřejmě vtažen ani žádný sousedský stát. Ze strany Španělska víme, že mají nějaké smlouvy s Japonskem, ale zatím jsme neobdrželi žádné informace, že by se Japonsko do bojů připojilo na straně Španělské koruny.

V některých městech se dostává do popředí extrémní pravice; jejich národní strana Francie požaduje, aby žádní Francouzi neumírali ve válce, která by se týkala uprchlíků ze Španělska…
Takovéto tendence jsou slyšet z Paříže a z velkých center západu, na východě, kde je populace přeci jenom více promíchána, se tyto hlasy neozývají. Ale samozřejmě víme o silné nacionální straně Francie, která se snaží získat hlasy u nespokojenců s válkou tím, že poukazuje na národní hodnoty a že jsou Španělé méněcennou rasou. Čerpají zřejmě z fašistických režimů v Číně.

autor - cYBERF@Ce