Click

Každý, kdo se alespoň jednou vžil do nějaké skutečné RPG hry, nikdy na ten kouzelný svět už nezapomene. Na okamžik svého života se totiž stal součástí světa tak odlišného, kouzelného a přitom tak černobílého a jednoduchého, že mu navždy nějaký ten drobet z něj utkví v paměti. Tak to skutečně s takovýmito hrami je. Ovšem nyní si uvědomte, že na základě jednoduchého pohádkového klíče z her chcete natočit film a ono najednou něco schází. Pouhý boj zla s dobrem je sice zajímavý, ale nechat ho jen tak v té podobě není zrovna nějak divácky lákavé. Bohužel tyto neduhy v sobě má i následující film. Příběh, jenž by nám pro hru stačil a bohatě nás uspokojil, vmetli scénáristé do víru a snažili se o jeho filmové zpracování. A co nakonec z toho muselo vzniknout? Řekl bych, že nepovedený litevský klon Pána prstenů, kterému scházeli peníze, herci, ale hlavně děj a náboj dobrodružství. Námět fantasy je totiž po veleúspěchu trilogie Tolkienových příběhů velmi žádaný a leckdo by rád něco podobného natočil, ovšem s malinkým rozpočtem a průměrnými lidmi se to jen tak nepodaří. A tak sice nezoufejme, tento film je skutečně další do celkem malé kategorie podobných počinů a v tom také spočívá jeho hlavní přínos, ale nesmíme od něj očekávat něco, co jsme poznali u jiných, cenami ověnčených filmů. Ve skutečnosti to je spíše americká pohádka, to pravé kouzlo dětských pohádek ji chybí, ale pro dospělé je to zase velmi strojená, nudná a předvídatelná pohádka. Takže co...

Na začátek příběhu je opět probuzené samotné zlo, jeden drak a všechno to má pod palcem jeden velký ošklivý, černý záporňák Damodar. Jak už to tak bývá, ten chce vládnout zpustošenému světu a tak se musí vyřádit na zemi zvané Izmir. Nemusím asi dodávat, že se to zrovna obyvatelům tohoto království nelíbí a tak se dává dohromady malá skupinka hrdinů, kteří mají získat artefakt zla, skrze který sestupuje samotné zlo zosobněné drakem a který má v moci hlavní zloduch. V této malé skupince hrdinů, kteří mají za úkol zachránit celý svět, je elfí kouzelnice, malá ale povýšená osůbka, která čerpá spíše z odkazu Tolkiena, i když ji autoři nechali celkem malý, tedy ten původní, vzrůst elfů. Dále je v družině osůbka u které se projevuje onen známý syndrom zvaný berserk, ovšem tato barbarka má být sice nejméně lidskou bytostí, ale její vizáž a podřízení skupině o tom nijak nenapovídá. Nehledě na to, že má nejlepší make-up a oblečení z celé družiny, inu bojovnice, za které ve hrách chce hrát většina mužské populace už jen z důvodu neustálého okukování její postavy. Pokud znáte princeznu bojovnici Xenu, tak tahle barbarka je její kopií, co se týče postavy ničím si s profesionální kaskadérkou Lucy Lawless nezadá, ovšem schází jí ona obratnost a tvrdost rysů. Další člen družiny je moudrý mág, nevím proč, ale tahle postava mě nijak nezaujala, asi proto, že jí scénáristé trochu potopili a zdá se. že byla snad jen co do počtu. Jak už to bývá, musí být někdo v družině za takového menšího vyvrhele a tím se stává vychytralý dobrodruh, jenž díky svým zkušenostem a logickému uvažování sebral roli i hlavní postavě Berekovi, bývalému veliteli královské gardy, nyní v penzi, který je sice stále skvělý bojovník, ale celá družina by si bez něj vedla stejně dobře. Má totiž spíše jen úlohu urovnávače rozmíšek hrdinů a kecala, tolik známého z amerických filmů. Na kouzla, sílu i chytrost je v družině vždy někdo jiný. Z příběhu a obsazení postav vidíme jedno veliké klišé a je to skutečně tak: v příběhu nechybí ani divná postava mladé čarodějky, která je sice prokleta, ale jako jediná dokáže zacházet s magií, jež dokáže zlo porazit.

Vraťme se ovšem k samotnému filmu, jelikož na příběhu není nic zajímavého a neočekávaného. Často nás překvapí spíše scény, kdy se ani našim hrdinům vše nepovede a třeba některý zemře či přijde o ruku nebo něco jiného. Jinak se ve snímku moc nemluví, a to je snad jedině dobře. Ony ojedinělé dialogy nejsou nijak přesvědčivé a herci se u nich tváří velice nevěrohodně. Buď zcela nevhodně svou roli nezvládají, anebo to celé přehrávají. K tomu občas celkem nelogický střih a je tu guláš, který obohatí leckterý filmový kotlík. Dokonce bych řekl, že ve filmu jsou některé scény zbytečně rozvláčné a prodlužované, zatímco ve scénách, na kterých je Dračí doupě postaveno, tedy na akci, se hodně šetřilo. Ovšem nezazlívejme např. hercům, že nedosahují takových výkonů, jaké jsme třeba zvyklí vídat jinde. Nejsou to žádné celebrity a když se ještě pohybují v tak umělých efektech, ztrácí jejich herecké umění naprosto na vážnosti. Zpočátku jsem si říkal, že triky jsou sice viditelně počítačové a nikdo si nemohl dovolit něco pro film někde stavět, ale jak se snímek zrychloval a získával na akčnosti, začaly být triky naprosto směšné. V každé scéně jste stále viděly počítačové reálie vnořené do těch skutečných, které se ovšem neměnily ani za tak dramatických okolností jako napadení drakem, jenž kolem sebe dštěl plameny. Krom toho královský palác byl několikrát vypodobněn zdálky nějakou pěknou grafikou, ale když jste se pak ocitli uvnitř a viděli vše, museli jste se jen smát. Ty vypodobněné dvě věže jsou zaprvé zcela nevhodné co se týče architektonického slohu, vůbec se nehodí do okolního prostředí a stylu, ale drak jimi skoro prolétává a jsou vůči všemu imunní. Skutečně mě ovšem pobavila jedna věc: pokud jste totiž viděli ve filmu nějaké svitky, tak vše bylo samozřejmě v různých znacích a tajných písmech. Pak se náhle naši hrdinové objeví před jedním starobylým a ukrytým místem, jenž je vstupem na jedno magické místo a nápis je v angličtině. Nevím, ale použití angličtiny do světa fantasy mi přišlo skutečně jako vrchol. A když už tak pěkně na tento snímek mudruju, musím si vzít na paškál i hudbu. Ta totiž obsahuje asi tak dvě skladby. Z toho většinou hraje jeden tématický prvek, který nejenom že je celkem jednoduchý a vůbec film nepodtrhuje, ale je nudný, nepovedený a šíleně zahraný. Nepovedené hudební těleso zahrálo nepovedenou skladbu a šlo zřejmě zase spát, protože takový mdlý projev jsem dlouho neslyšel. I proto jsem si u titulků počkal, kdo že to hrál a ona Slovenská filharmonie! No nedivil jsem se, protože film byl převážně vytvořen litevskými filmaři, kterým sekundovali Angličané a Američané to zřejmě všechno zaplatili…

Ale abych jen nekřivdil, tak vyzdvihnu fakt, že se někdo pokusil zase natočit takovýto film – byť přesně tím seriálovým typem, jaký jste viděli v Xeně nebo Herkulovi. Pro mě náruživce ze světa RPG á la Gothiku to bylo nakonec celkem příjemné pokoukání. Zbytečně se nedovolávalo stálého hrdinského vzepjetí či si nehrálo na něco víc než co bylo.

Fantazii se meze nekladou, v tomto filmu ovšem byla hodně spoutána hlavně nepovedenými triky, hudbou a nemastným dějem.

INFO

Orig. název - Dungeons & Dragons: Wrath of the Dragon God, Žánr - Fantasy, Stopáž - 105 min, Rok premiéry - 2005 (Litva/USA)

Režie - Gerry Lively, Scénář - Robert Kimmel, Brian Rudnick, Kamera - Igor Meglic, Hudba - David Julyan, Dana Niu (a.m.)

Hrají - Mark Dymon, Clemency Burton-Hill, Bruce Payne, Ellie Chidzey, Steven Elder, Lucy Gaskell, Roy Marsden a další...

Hodnocení = 40