Vše mladší se většinou bouralo nebo bylo přizpůsobováno románskému či gotickému slohu. Výsledek však bohužel neodpovídal původnímu stavu památky. V lepším případě hrad vypadal tak, jak by ho snad mohl postavit nějaký cizí, nejčastěji německý, anglický nebo francouzský stavitel. Tak se k nám dostala architektura, která se 
v Čechách nikdy nepoužívala, například tudorská anglická gotika, 
v jejímž stylu byla přestavěna Hluboká. Častěji byl však hrad ve snaze o větší romantický účinek doslova olepen novými věžičkami, ochozy a četnými dalšími detaily, které by na středověké stavbě nebyly účelné a které původnímu hradu dodávaly pouze pohádkovou kulisu. Tyto romantické a později puristické úpravy (purus, lat. = čistý, 
tj. takové, které se snažily památku očistit od všeho mladšího a vrátit jí původní vzhled) ještě doznívaly, když se české hrady dočkaly prvního vědeckého knižního zpracování. Jeho autorem byl August Sedláček. Vzhledem k tomu, že byl historik, poskytuje jeho patnáctisvazkové dílo Hrady, zámky a tvrze Království českého, jehož poslední svazek vyšel v roce 1927, především přehled dějin všech našich hradů. Dodnes nebylo napsáno úplnější historické dílo a každý, kdo se bude chtít s českými hrady blíže seznámit, se k němu bude obracet.
       V dalším období zkoumání hradní architektury, které je spojeno především se jménem badatelky Dobroslavy Menclové, převládala snaha o nalezení místa hradu v dějinách výtvarného umění.