který v Čechách vládl v letech 1034-1055, zákon o stařešinství, podle něhož měl na trůn v případě změny panovníka dosednout vždy nejstarší Přemyslovec. Ve 12. století se však tento zákon příliš nedodržoval, zvláště v dobách, kdy uchazečů o knížecí stolec přibývalo, a jejich vzájemný boj pak nutně vedl k oslabení a drobení moci českého státu. Slabší z nich hledali pomoc v cizině, zvláště 
na dvoře římského císaře, který ochotně a často vysílal vojska, dosazoval a sesazoval knížata a celkově se snažil o rozdrobení 
a porobení českého knížectví. Ti, jimž císař pomohl k vládě, mu byli nesmírně zavázáni a byli nuceni s českými vojsky pomáhat při jeho taženích po celé Evropě. Zde se také seznamovali s cizími opevněnými místy a hrady.
       Po tomto malém historickém úvodu si jistě mnohý čtenář bude klást otázku, jak mohlo všechno to válčení probíhat bez hradů. 
V Čechách té doby pochopitelně opevněná místa existovala 
a soudobé prameny je též nazývaly hrady. Dnes jim nesprávně, 
ale vžitě říkáme hradiska nebo hradiště. Nesprávně proto, že hradiště je jakékoliv místo, kde stál hrad, podobně jako tvrziště je místo, kde bývalá tvrz, dvořiště je místo dvora. Tato hradiska jsou ovšem něčím zcela jiným než středověké hrady, jimiž se budeme zabývat. Protože však zhruba až do 30. let 13. století hrady a hradiska existovaly vedle sebe a protože celý vývoj opevnění i prostorové sestavy jednotlivých částí - dispozice - hradisek sehrál svou roli v počátcích našich hradů,
musíme se o nich alespoň několika slovy zmínit.