Záhy se však začaly budovat mnohem mohutnější hradby se zemitodřevěnou konstrukcí. Základem takového opevnění byl hliněný násep zpevněný dřevěným roštem, skládaným z mohutných kulatin, nebo přímo systémem roubených dřevěných komor. Čelní stranu zpevňovala a před ohněm chránila z kamene na sucho poskládaná zeď. Podobná zídka nebo roubená stěna zajišťovala i zadní stranu hradby. Obránci se mohli na jejím ochozu krýt za dřevěnou předprsní; byla-li celá hradba dostatečně široká, bývala směrem dovnitř stupňovitě upravena. Takovéto ohrazení dosahovalo značné hmotnosti a přes všechna zpevnění hrozilo při zanedbání údržby jeho zřícení. Nemohlo proto stát rovnou na okraji příkopu, jak je tomu u mladších středověkých opevnění. Mezi příkopem a patou hradby byl ponechán prostor, který se nazývá berma. Tak se budovatelé hradiska zajistili proti sesutí čelní stěny do příkopu.
       Klíčovým bodem každého opevnění jsou brány. Prstenec hradeb je přerušen vchodem, místem, které bývá nejčastějším cílem útoků. 
U našich hradisek se setkáváme s branami různých typů, od prostých průchodů, nad nimiž zřejmě stávala věž, až po složitější typy. Např. na Libušíně stávala uprostřed brány jakási bašta, na niž se napojovala dřevěná stěna dělící vlastní průjezd.