Po celé 12. století byl tedy hrad v Čechách vzácný. V prvních třech desetiletích následujícího století se situace příliš nezměnila,
i když kamenných hradů přibývalo. Dožívající hradiska byla stále ještě základními oporami panovníkovy moci. Ale pod tímto povrchem zdánlivě klidných událostí se již připravují zásadní změny, které spojujeme s druhou a třetí třetinou 13. století.
       Panování Přemysla Otakara I., který vládl v letech 1192-1193 
a 1197-1230, je obdobím dlouhé, klidné vlády, během níž získal roku 1198 královský titul, dědičně potvrzený roku 1212 známou Zlatou bulou sicilskou, jež znamenala po období roztříštěnosti významné posílení panovnické moci. Rostla moc nejdůležitějších feudálů, která však ještě nedosáhla takového stupně, aby se projevila výstavbou vlastních hradů. Obydlím šlechticů, pokud nebyli hradskými správci, se stala opevněná sídla. Dodnes se z některých 
z nich dochovaly pouze románské emporové kostely s panskou tribunou, jejichž věž byla zřejmě i hlavní obrannou stavbou.
       Výjimečnou stavbou jsou Strakonice zbudované mocným rodem Bavorů. Panské sídlo se zde spojilo do svérázného celku 
s církevní institucí - johanitskou komendou, související s nedalekým špitálem. Jeho provozu, který vyžadoval množství vody, se přizpůsobila i volba staveniště při soutoku Volyňky s Otavou. Byl to tedy vodní hrad.