Pod vlivem společenských změn se v průběhu druhé a třetí třetiny 13. století podstatně změnila i česká krajina. Jejími nejnápadnějšími znaky se staly středověké hrady a nově zakládaná královská města, která vnášejí do rovnováhy feudálních vztahů nový, rušivý prvek.
       V této době vrcholí proces, který nazýváme kolonizací. Osídlené 
a zemědělsky využívané plochy se šíří do oblastí dosud neobydlených a zalesněných. S kolonizací se u nás setkáváme již v předešlých staletích. Podílelo se na ní převážně domácí obyvatelstvo. Ve 
13. století však do Čech doslova proudí kolonisté z ciziny 
a kolonizace sama nabývá dvou základních forem, vesnické
a městské. Iniciativa vycházela od vrchnosti - panovníka, církevní instituce (např. kláštera) nebo feudála.Vlastní založení nové vsi či města bylo dílem tzv. lokátora, podnikatele, který za svou službu získal četné výhody a rychle bohatl. Zvýhodněni byli ovšem alespoň po určitou lhůtu (to se dodnes odráží ve jménu mnoha Lhot) i všichni noví osadníci.Velkým podnětem pro všechny zaváděné novoty i pro kolonizaci samotnou se stal rozvoj těžby stříbra. Rozsáhlá naleziště tohoto vzácného kovu, v té době největší v Evropě, lákala hornické specialisty i prosté kovkopy z blízkého i dalekého okolí. V čele rychle vznikajících horních měst se ocitla Jihlava, koncem století ji pak definitivně vystřídala Kutná Hora.