Aby v něm obránci mohli někoho zasáhnout, museli by se vyklonit přes hradbu, a stali by se tak ideálním terčem pro obléhatele. Proto ti, kteří se k patě hradby dostali, mohli celkem bez nebezpečí hradbu dále napadat, prorážet, podkopávat a jinak na ni útočit. Vzniku mrtvých prostorů bylo možno předejít boční střelbou neboli flankováním. Ve Francii záhy přišli na to, že vysunou-li z linie hradby okrouhlé věže, je možné z nich ostřelovat patu hradby mezi nimi (ta se nazývá kurtina), a naopak z hradby patu věží, kterým se vzhledem 
k jejich funkci říká flankovací. Byly-li tyto flankovací věže navíc pravidelně rozmístěny, umožňovaly křížové ostřelování prostoru před hradem - předpolí. Potom v dostřelu zbraní nebylo v okolí hradu místo, kde by se nepřítel nedal zasáhnout. Z toho vyplývá, že obránci pravidelného, většinou obdélného vícevěžového hradu (kastelu) nebránili již jen jeho zdi, ale i okolí hradu vymezené dostřelem zbraní. Kdybychom měli udělat velmi stručné a jednoduché shrnutí, lze říci, že obránci našich hradů se snažili nepustit nepřítele přes hradby, zatímco snahou obránců francouzských kastelů bylo nepřítele 
k hradbám nepustit vůbec. To znamenalo velký pokrok. Čechy se mohou pochlubit tím, že se zde tyto hrady stavěly nedlouho poté, 
kdy ve Francii vznikly, a vůbec poprvé ve střední Evropě. Jejich vynikající obranné vlastnosti z nich až do nástupu těžkých palných zbraní udělaly prakticky nedobytné pevnosti, představující vrchol soudobých obranných možností.