Zde ve dvou článcích vyjmenoval takzvané hrady a města nezcizitelné, tedy takové, které by král za žádných okolností nesměl zastavit, 
a hrady a města podmínečně zcizitelné, které by se ve výjimečných případech zastavit mohly, ale pouze na dobu devíti let. Oba články vzbudily obrovskou nelibost šlechty, která by jejich uvedením do života přišla o četné zdroje příjmů. Jednalo se totiž o nejdůležitější 
a nejvýnosnější hrady a města v zemi. Proto šlechta zákoník odmítla přijmout. Karel, když viděl, že neuspěje, s diplomatickou lehkostí sobě vlastní prohlásil, že návrh zákoníku shořel, a tak zůstalo vše při starém. Zákoník se však zachoval a je více než zajímavé, že to byla právě šlechta, která si pořizovala jeho opisy a posléze se ho dovolávala jako zákonné normy.
       Karel IV. bývá výstižně charakterizován jako velký sběratel na královském trůně. A skutečně, přehlédneme-li hrady, které nechal postavit, máme před sebou pestrou směs různých hradních typů. Svým hradům dával s oblibou i své jméno, ať již je to italské Monte Carlo, český Karlštejn, Karlsberg (Kašperk) na Sušicku, Karlskrone (Radyně u Plzně), Karlshaus (Hrádek u Purkarce), Karlswald a Karlsfried u saské Žitavy, Karlovy Vary či moravský Karlsburg (Tepenec). Výjimku z tohoto pravidla představují jedině Lauf u Norimberka a Tangermünde ve východním Německu. Ve svém 
stavebním podnikání věnoval Karel IV. pozornost především zpustlému Pražskému hradu, sídlu českých králů.