Husitské revoluční hnutí, tato slavná kapitola našich národních 
dějin, znamenalo v celé tehdejší feudální Evropě nejmohutnější 
a nejrozsáhlejší pokus o změnu společenského řádu. Do popředí se dostávají nespokojené, utiskované složky společnosti - především venkovská a městská chudina, vedená drobnými feudály a chudými kněžími. Prvním cílem útoků božích bojovníků - husitů, zaštítěných učením mistra Jana Husa, se stává nejmocnější feudál - přebujelá, rozmařilá a ve svých skutcích zcela bezohledná církev. Již od dob Karlových, kdy se jí podařilo nabýt obrovského jmění, se ozývaly hlasy volající po nápravě marnotratného a zahálčivého života jejích představitelů, tak odlišného od křesťanských ideálů. Husitští bojovníci rázně přešli k činům a učinili nesmlouvavý konec světském u panování církve. Pokud byla hlavním cílem jejich útoků církevní panství, přidávali se k nim i příslušníci vysoké kališnické (husitské) šlechty, ochotně se obohacující na úkor církve. Na kláštery a jiné církevní statky se současně vrhli i velcí katoličtí feudálové. Pospíchali, aby je "vzali do ochrany". Výsledek byl ovšem v obou případech stejný. Když byla světská moc církve vyvrácena z kořenů a její majetek rozchvácen, ztratila naprostá většina vyšších šlechticů o husitské revoluční hnutí zájem a dříve nebo později se dostala do tábora jeho zapřisáhlých nepřátel.