Po urozeném a statečném rytíři přece nikdo nemohl chtít, aby budoval opevnění tábora, pomáhal při stavbě obléhacích strojů nebo hloubil podkopy. Pokud vlastní síly nedostačovaly a v okolí se nepodařilo sehnat dostatek místních obyvatel a donutit je k práci, úspěch celé akce byl vážně ohrožen. V podstatě bychom mohli říci, že každý válčil do značné míry na svou pěst. Nestaral se příliš o to, co dělají jeho nejbližší spolubojovníci, o nějaké vzájemné podpoře 
a spolupráci různých částí vojska ani nemluvě. Feudální vojska bojovala proto, aby získala co největší kořist. Jestliže se jednou dala do plenění, nebylo již síly, která by je zastavila. A zdánlivě vyhraná bitva se pak příchodem posil protivníka mohla lehce změnit v drtivou porážku.
       Již v průběhu 14. století se v Evropě začínají úspěšně prosazovat pěší oddíly, ať již jsou to angličtí lučištníci či jednotky švýcarských měst. Povšimněme si, že jsou to právě města, jejichž žoldnéři přinášejí do feudálního válečnictví nový prvek. Další novinkou, která se ve 14. století začíná objevovat a která se posléze stává smrtelným nebezpečím pro hrady, jsou děla. Prozatím ještě těžké a nemotorné hrubé pušky působí více rámusu než škody a nepřítele spíše děsí, 
než aby ho vážně ohrožovaly.
       Takový byl tedy stav vojsk, která se chystala rozdrtit nepoměrně hůře vyzbrojené husitské pěší houfy. Husitským bojovníkům se však podařilo nalézt proti těžké, obrněné panské jízdě účinnou zbraň.