Hlavní výhoda jezdce proti pěšákovi spočívá ve vyšším postavení. Jakmile však stojí pěší bojovník na voze, je výškový rozdíl vyrovnán 
a kromě toho pevná vozová hradba zadrží a rozbije i mohutný úder klínu rozjetých železných pánů. Místo boje v otevřeném terénu musí rytíř vlastně dobývat souvislé opevnění a ocitá se oproti jeho chráněným obráncům v nevýhodě. Bojové vozy nebyly žádnou novinkou. Ale až ukázněné, kolektivně bojující husitské vojsko dokázalo tuto taktiku využít a rozvinout tak, že vozová hradba znamenala doslova převrat ve způsobu vedení boje. Ve složení husitského vojska tak byla zcela nahrazena těžká jízda, kterou husité prakticky nikdy neměli. Zpočátku jim způsoboval těžkosti nedostatek výzbroje a jezdeckých koní. Bojovníci, kteří přišli pod korouhev 
s kalichem z vesnic, však kromě zemědělského nářadí, které se změnilo v obávané zbraně, mistrně ovládali jízdu s vozy. Ty totiž tvořily neodmyslitelnou součást jejich každodenního mírového života 
a prozíraví husitští hejtmané dokázali této dovednosti náležitě využít. Po pronikavých úspěších, které mnohostranné využití bojových vozů přineslo, již těžká jízda nebyla třeba.
       Husitská vojska se nepotýkala s četnými problémy jako jejich protivníci. Tvořili je totiž pracovití lidé, kterým nebylo zatěžko vykonávat všechny potřebné práce. Ani disciplína a podřízení se jednotnému velení nečinily potíže.