Naopak přesvědčení o správnosti věci, za niž bojují, a odhodlání dovést boj až k vítěznému konci hrály svou nezanedbatelnou úlohu při upevňování organizace, která umožnila vzájemnou součinnost jednotlivých částí vojska. Kdybychom si zjednodušeně měli přiblížit rozdíl mezi vojsky obou stran, je možné říci, že husité bojovali jako jeden muž, zatímco jejich protivníci tvořili neuspořádaný dav samostatných jedinců. Husité položili základ novověkého pojetí boje. Jednotlivé složky se navzájem podporovaly a ve svých akcích na sebe navazovaly. Vše se tak podřídilo jednotnému záměru a skupiny pěších bojovníků, jízda, střelba, vozy a další se tak staly součástí mechanismu, z něhož pramenila převaha nad neukázněným, živelně se bijícím protivníkem. Zde již byla skutečně vytvořena vojenská strategie a taktika. Aby se mnohdy složité operace daly lépe zvládnout, rozdělili husité své vojsko na menší, lehce ovladatelné jednotky. Husitští hejtmané byli v naprosté většině příslušníky nižší šlechty a před vypuknutím husitského revolučního hnutí prošli tvrdou školou drobné války či bojovali v cizích službách, například v Polsku. Tito vojenští odborníci vypracovali zcela novou taktiku, dokonale využívající terénu, morální převahy, kázně svých vojsk a v neposlední řadě i v tehdejším měřítku masového nasazení dělostřelectva. Palné zbraně a jejich využití představovaly další trumf husitských vojsk. Děla neboli pušky, jak se jim tehdy říkalo, se začala objevovat v druhé polovině 14. století. Jejich účinnost nebyla velká, ovšem jejich cena značná.