Tolik historické zprávy. Řeč archeologických nálezů je na rozdíl 
od písemných památek nestranná. Stopy dávného života nemohou nikomu stranit. Archeologický výzkum odkryl, jak jsme viděli, malý hrad bez vlastního vodního zdroje, stěží schopný pojmout větší počet lidí. Písemné zprávy hovoří o čtyřměsíčním ostřelování. Střely z praků a dělostřelecké koule, které byly nalezeny, odpovídají sotva několikadenní střelbě, a i ta stačila hrad velmi těžce poškodit. Žádné stopy podkopání nebyly odhaleny. Mezi nálezy převládají předměty běžné denní potřeby; šlo tedy spíše o soukromé sídlo než o pevnost. Svědčí o tom i jeho nijak důkladné opevnění. Všechna tato fakta nás nutí obraz posledního boje Jana Roháče poněkud změnit. Především si musíme uvědomit, že jeho odpor nebyl nikterak ojedinělý. Nespokojenost české šlechty s císařem Zikmundem stále stoupala. Neochotně se sešlo vojsko, které hrad obléhalo, a lze předpokládat, že před Sionem spíše vyčkávalo, než aby ho dobývalo. Roháčův příbuzný Hynek Ptáček zřejmě dokonce obléhané buď přímo zásoboval, nebo jim alespoň v zásobování nebránil. Zřejmě až těsně před příchodem vojska Michala Országha se Hynek, který přece jen nechtěl riskovat otevřenou roztržku s císařem, odhodlal zahájit střelbu. Uherské vojsko pak ve třech dnech hrad bez problému dobylo. Napadení Sionu překvapilo Jana Roháče a podstatnou část jeho posádky při obědě. Tento fakt již sám o sobě svědčí o tom,
že Roháč s vážným útokem nepočítal. Dobytí Sionu bylo posledním,