Přístupová cesta musela projít třemi branami. Zadní věžovitá brána byla součástí hlavního hradebního okruhu. Střední byla vysunuta před parkánovou zeď do příkopu, který zde byl značně rozšířen. S mohutným polygonálním barbakánem přední brány ji spojoval podklenutý můstek. Čelo barbakánu tvořila zhruba 7,5 m silná zeď. V ní prolomená brána byla položena tak, aby se přístupová cesta musela před i po vstupu do barbakánu zalomit. Vlastní brány tak nebylo možno ohrozit přímou střelbou. Široký příkop v okolí byl vyzděn. Čelní zeď barbakánu opět sloužila jako postavení pro děla všech ráží, od nejtěžších, zřejmě umístěných v přízemí, až po ruční palné zbraně, s jejichž použitím počítal především hrázděný ochoz. Celý tento komplex je pod názvem Nová brána poprvé připomínán 
k roku 1433.
	Opevnění Tábora je první reakcí na rozvoj palných zbraní. Husité je dokázali poprvé využít i k aktivní obraně. Táborské hradby je již nutno chápat jako ucelený systém. Dělostřelecká opevnění měla před sebou ještě dlouhou cestu, která zde začínala. Polygonální dělostřelecká bašta představovala takovou novinku, že se jí posléze 
v jiných městech říkalo tábor. Je značně pravděpodobné, že táborské polygonální bašty jsou jedním z předchůdců mladších bastionů. Rovněž barbakán předběhl svou dobu. Principy a výdobytky táborského pevnostního stavitelství se na českých hradech, jak ještě uvidíme, projevily až v dalším průběhu 15. století.