Po smrti ,,šelmy ryšavé", císaře Zikmunda, v roce 1437 byl za českého krále zvolen rakouský vévoda Albrecht II. Habsburský. 
Jeho dvouletá vláda se vyznačovala neustálým bojem se stoupenci polského prince Kazimíra, kteří Albrechtovu volbu neuznali a chtěli dosadit Kazimíra na český trůn. Je pochopitelné, že za této situace nemohlo dojít k obnově pevné, silné královské moci. To byl stav, který zcela vyhovoval šlechtě, protože jí umožňoval nevybíravými prostředky prosazovat své vlastní cíle.
       Po smrti tohoto neslavného panovníka si jednotlivé, dohody neschopné šlechtické skupiny rozdělily vládu v zemi prostřednictvím krajských landfrídů, různě organizovaných svazků pánů, rytířů a měst určitého kraje. Zvláštní úlohu hrály čtyři spojené východočeské landfrídy, v jejichž čele stál Hynek Ptáček z Pirkenštejna. Tento kališnický svazek byl převážně rytířsko-měšťanský. Po smrti Hynka Ptáčka se jeho vůdcem stal mladý Jiří z Poděbrad, jemuž se podařilo získat další spojence a vytvořit tzv. poděbradskou jednotu. Náhlým odvážným přepadem se její příslušníci v roce 1448 zmocnili Prahy, 
a tím získali v zemi značnou mocenskou převahu. Pod dojmem těchto úspěchů se úžeji semkli protivníci. Panská jednota se dokonce spojila i s některými předáky táborského svazu. Jedním z prvních Jiříkových činů bylo podrobení kališnického táborského a s ním spjatého