Vývoj palných zbraní plynule pokračoval, a je tedy pochopitelné, 
že při úpravách starších hradů se především musela vylepšovat jejich obranyschopnost, která silně zaostávala za rozvojem obléhacích metod i strojů. Z tohoto hlediska měly středověké hrady v Čechách 
ve srovnání s ostatní Evropou určitou výhodu, neboť byly opatřeny parkány. Těžká děla totiž nešla postavit na úzké hradební ochozy, takže parkán byl zpočátku k jejich umístění přímo předurčen. Pro české hrady bylo naopak nevýhodou, a to velmi výraznou, že principy flankování přenesené k nám již ve 13. století nebyly dále rozvíjeny 
a nyní musely být v nouzi znovu pracně objevovány.
       Hned první akce husitských válek názorně ukázaly nevýhody dosavadních hradeb, které se daly bránit pouze z ochozů. Již při obléhání Nového Hradu u Kunratic v roce 1421 se nepočetnému husitskému dělostřelectvu podařilo zničit všechny ochozy, tzv. zábradla, takže hrad zůstal bez možnosti obrany a záhy padl. Tomuto smrtelnému nebezpečí se čelilo zřízením řady úzkých štěrbinových střílen při zemi. I vlastní ochoz se rychle měnil. Střelcům z ručnic již cimbuří neposkytovalo dostatečné krytí, a proto se mezery mezi zuby zazdívaly a také v této zazdívce zůstávaly pouze štěrbinové střílny. 
U novostaveb se rovnou budovaly silnější krycí zdi se střílnami. Aby střelcům nezvlhl prach, zakrývala celý ochoz stříška. Cimbuří tak nahradily plné zdi se střílnami, častěji však střelecké chodbičky.