Vladislav, první Jagellonec na českém trůně, byl v souhlase 
s dohodou uzavřenou Jiřím Poděbradským v roce 1471 českým zemským sněmem jednomyslně zvolen českým králem. Jeho postavení však nebylo zvlášť pevné. Nepřátelsky proti němu vystoupil Matyáš Korvín, který ovládal Moravu a vedlejší země koruny. Nepříjemný a vcelku nerozhodný stav vyřešila až v roce 1478 olomoucká smlouva, která znamenala potvrzení současné situace, 
a tím roztržení zemí české koruny na dvě části. V průběhu těchto neklidných let nebývalé vzrostla beztak již značná moc vysoké šlechty na úkor vlivu panovníka. Skutečným vládcem v zemi se stala královská rada. Král nebyl již neomezeným panovníkem jako 
v předcházejících staletích, ale pouze první mezi rovnými. To potvrzuje i přestavba Pražského hradu, který měl být nejen sídlem krále, ale především důstojným reprezentačním stavovským objektem. V 80. letech, kdy Vladislavovi vyřešení ožehavé otázky dvouvládí poněkud uvolnilo ruce, přesto však ještě svážené obrovskými dluhy, které zdědil, se mohl král věnovat i okázalé stavební činnosti. Zásadní zvrat však nastal teprve roku 1490. Tehdy Vladislav získal i uherský trůn, uvolněný po smrti ctižádostivého krále Matyáše Korvína, která tak vlastně vyřešila otázku Moravy a vedlejších zemí. 
	Pro význam Prahy a Pražského hradu se stalo osudným přeložení sídla královského dvora do Budína. Vzdálený, v Čechách málokdy  se