V jiných případech se staly příbytkem vojska stany. U některých mladších táborů žoldnéřských vojsk se musel velitel i z důvodů vlastní bezpečnosti od svého vojska oddělit zvláštním ohrazením, jak je zřejmé ze zbytků obléhacího tábora před hradem Stará Dubá, obléhaným vojsky Jiřího z Poděbrad.
       Obléhání bylo velmi drahé, především díky ceně obléhacích strojů a děl. Cena bombardy, těžkého obléhacího děla, odpovídala 
v roce 1432 ceně 418 krav. Z bombardy bylo možné vystřelit nejvíce
4 až 5krát denně, protože po každém výstřelu musela dokonale vychladnout. Toto dělo - někdy zvané též hrubý kus - se po několika desítkách ran většinou roztrhlo. Nebylo proto výjimkou, když jedna jediná rána přišla na stejnou cenu jako 9 krav. Ráže se pohybovala mezi 40 až 50 cm - výjimečně mohla dosáhnout i více než 60 cm 
- a účinný dostřel byl 300 až 500 m. Je však zaznamenán 
i rekordní dostřel z Pražského hradu na Staroměstské náměstí čili téměř 1200 m. Vzhledem k malé délce hlavně nebyla přesnost střelby z bombardy veliká, a tak škody, které dělo způsobilo, většinou nevedly k pádu hradu. Ale vraťme se k samotnému obléhání. Zdá se, že nejjednodušším způsobem dobytí hradu bylo jeho vylezení. Dobyvatelé hrad prostě zablokovali a čekali, až obráncům dojdou potraviny a hlad je donutí se vzdát. Tento způsob ale předpokládal dokonalé zásobování vlastního vojska obléhatelů. Sami obléhatelé však často velmi rychle doslova vyjedli celou okolní krajinu, a proto se vždy snažili pád hradu urychlit.