Jinými útočnými stroji byla bořicí beranidla, před střelbou obránců krytá pevnými stříškami - pak se jim říkalo kočky. Ale ani útočné věže, ani beranidla se do blízkosti hradu nedostaly, nebyl-li dříve alespoň částečně zasypán příkop. Jestliže vál příznivý vítr, mohly být práce na zasypávání příkopu i příprava samotného útoku kryty kouřovou clonou.
       Někdy měli útočníci možnost si zjednat horníky a pokusit se podkopat hradby. Spíše než k budování tunelu, kterým by se dalo vzniknout do hradu, měly tyto práce vést k průlomu hradby. Zvláště byl-li při její patě mrtvý prostor, mohla zde být hradba vcelku bezpečně prolamována a vznikající dutina podpírána dřevem. 
V mladší době se již používalo náloží, ale jinak stačilo výdřevu posléze zapálit, čímž podkopaná zeď ztratila oporu a mohla se zřítit nebo alespoň poškodit.
       V okamžiku, kdy byla bojeschopnost obránců dostatečně oslabena či jejich pozornost odlákána nějakým klamným manévrem, začal generální útok, při němž mohly být kromě nezbytných žebříků, ostrví a lan použity i zmíněné útočné stroje. Útok mohl rovněž bezprostředně navazovat na vytvoření průlomu v opevnění. 
Nesetkala-li se akce obléhatelů s úspěchem, útočníci se stáhli a celý postup se opakoval. Pokud obráncům nepřišla pomoc zvenčí nebo se nezměnila celková politická situace tak, že by tato změna donutila obléhatele obrátit svou pozornost jinam, jestliže nedošlo k dohodě či nedostal-li se útočník do neřešitelné situace v zásobování, jestliže nevypukla v táboře obléhatelů epidemie, byly šance obležených velmi malé. Hrad se po mnohdy velmi dlouhém, i déle než rok trvajícím obléhání vzdal nebo padl.