Loď byla plná flašek se vzduchem, neoprenových obleků, ploutví, olověných opasků a ostatního náčiní.....

Tentokrát mám připravenou velkou pecku. Skončila mi totiž škola.

Skončila mi ta normální i potápěčská a tak jsme mohli odjet k moři zkoumat mořské dno, hledat mušle, mořské ježky, fousaté ryby a hlavně hledat poklad. Táta říkal že se mám pod vodou dobře koukat a hledat. Mamka si to nemyslí, ale já jsem si pro všechny případy vzal sebou síťku, abych do ní třeba nějaký pokládek mohl strčit, kdybych ho našel. Moře je velké a dá se toho tam spoustu ztratit a zase najít. Třeba tam na mě taky něco čeká.




Jezdili jsme každý den velkou lodí (katamaranem) a jelo nás na ní vždycky asi 10-15 potápěčů. Já jsem byl nejmladší. Proto jsme vždycky pluli s Tátou a s Karlem. To je můj kapitán z potápěčské školy.

Loď byla plná flašek se vzduchem, neoprenových obleků, ploutví, olověných opasků a ostatního náčiní. Jenom harpunu nikdo neměl. Ono se na ryby v Chorvatsku nesmí střílet. Ale nebylo by to nic těžkého protože jich tam plave milióny. Každým šípem bych ji jistě trfil aspoň deset. Ryby totiž plavou většinou v hejnech a je to ohromná legrace se do takového hejna zamotat. To pak máte ryby nad sebou, pod sebou i před obličejem, teda před maskou. A oni jsou moc zvědavé a koukají se kdo to k nim připlul a asi si myslí, že jsem taky ryba.

A tak jsme jezdili jednou k majáku, potom k různým malým ostrůvkům, k jeskyním a všude ten katamaran zakotvil, my jsme se převlékli do neoprenových obleků, nasadili jsme si žakety, ploutve, automatiky - no prostě všechno a pak jsme přímo z lodě naskákali do vln. Pak jsme plavali na hladině ke kotevnímu lanu a po něm pak rovnou dolů, abychom tam na sebe zase počkali a pluli všichni v partě.

Ale o tom zas až příští týden.

Vyprávěl: Tomík
Ze znakovky přeložil: Tomáš