Člověk, který nemá sluch, nebo je jeho sluchové vnímání nějakým způsobem poškozeno nebo deformováno, se nemusí vždy cítit jako postižený.....

Přesto mám zvláštní pocit při používání slova ?postižený?. Jak již řekla Věra Strnadová ve své knize ?Současné problémy české komunity neslyšících I.? (UK 1998), že ?postižení jsou mnohdy chápáni jak jednolitá homogenní skupina lidí, kterým prostě ?něco chybí? (s. 10). Přitom se nedá říct, že by např. oni sami měli pocit, že jim něco chybí, že by např. ztrátu sluchu chápali jako postižení.

Často také samotní lidé se sluchovou vadou na dotaz, zda se cítí zdraví, odpovídají, že jsou naprosto zdraví. Z  pohledu člověka, který takovou vadu nemá, by se to mohlo jevit jako sarkasmus, ale není tomu tak. Myslí to upřímně. A je zajímavé, že například neslyšící děti (a nejenom ony) reagují při informaci o člověku, který je nevidomý, slovy: ?To musí být hrozné?, ?to má těžké?, ?to musí být strašné nevidět.? A naopak, lidé se zrakovou vadou říkají o těch, kteří neslyší: ?To je hrůza, to si nedovedu představit, to musí být strašné neslyšet? .?

Člověk, který nemá sluch, nebo je jeho sluchové vnímání nějakým způsobem poškozeno nebo deformováno, se nemusí vždy cítit jako postižený. Totéž může platit o dalších zdravotních postiženích. Znám lidi, kteří jsou dokonce rádi, že neslyší! V  této práci budu psát, jak jsem již uvedl výše, především o sluchově postižených. Nemyslím to ale v  tom smyslu, že by oni byli subjektivně postiženými. Myslím to tak, že mají vadu sluchu, že mají sluchové postižení a nikoliv, že postižena je jejich osobnost, tedy že netrpí defektem.