...a tak sluchově postižené děti nebyly často v kontaktu s dospělými sluchově postiženými, nevěděly o tom, že ...

Kde a jak hledají neslyšící děti své vzory?

Člověk potřebuje pro utváření svého vztahu ke světu a pro vybudování svého vlastního názoru určitý vzor. Vzor člověka, který bude v určitých ohledech sympatický, kterého se bude snažit napodobit, který bude ztělesněním představy o vlastní osobě. Vzor, který jej povede ve vývoji, který bude stát u rozvoje jeho osobnosti. Potřebu mít vzor pociťuje prakticky každý člověk v průběhu celého života, je však nejvýraznější u dětí. Vzorem bývají v raném věku především rodiče, později se možnost výběru vzorů s rozvojem osobnosti rozšiřuje na další lidi, s nimiž se dítě setkává a s nimiž se postupně identifikuje. Dalo by se říci, že si děti hledají své vzory všude. Mohou to být lidé kolem něj, kamarádi, ale i zpěváci, sportovci, trenéři, herci, modelky, prostě všechny osobnosti, které představují ideál v určité oblasti. Vzorem pro dítě může být také jeho učitel (v podmínkách českého školství spíše paní učitelka), což jistě potvrdí řada psychologů i vnímavých pedagogů. Pro svůj zdravý psychický a sociální vývoj potřebuje každé dítě vzor. Tato potřeba se tedy dotýká i dítěte sluchově postiženého, a to možná více než jeho slyšících vrstevníků.

V poslední době se můžeme setkat se značnou „expanzí“ (promiňte to slovo) sluchově postižených lidí do společenského života. V minulosti tomu tak nebylo. Sluchově postižení měli velmi omezenou možnost, jak se ve společnosti projevit a prosadit. Informovanost veřejnosti o jejich problematice byla nízká, dost možná, že řada lidí ani nevěděla, že nějací sluchově postižení vůbec existují. Tisk a televize poskytovaly jen velmi málo informací z této oblasti, veřejnost tedy neměla možnost se s tímto problémem seznámit a akceptovat jej. Jejich přirozenost, především viditelná komunikační zvláštnost, spočívající v používání znakového jazyka jako dorozumívacího prostředku, který je pro řadu z nich zcela přirozený, také nebyla v mnoha ohledech akceptována. A ve většině případů ani ve speciálním školství nebyla nijak podporována, neboť to neodpovídalo výchovně-vzdělávacím trendům té doby. Výběr pracovního uplatnění byl velmi omezený, neboť nabídka škol, kde se žáci mohli po ukončení základní školní docházky dále vzdělávat nebo vyučit, byla úzká. A tak sluchově postižené děti nebyly často v kontaktu s dospělými sluchově postiženými, nevěděly o tom, že taková skupina vůbec existuje. Často žily v představě, že začnou slyšet, jen co se stanou dospělými. Jen mizivé procento dětí sluchově postižených rodičů, a to ještě ne ve všech případech, se mělo možnost seznámit s dospělými sluchově postiženými.

---

| DOMŮ | NOVINKY | ČLÁNKY | ŠKOLY | ORGANIZACE | DISKUSE | ODKAZY | LITERATURA |

---