....mohli bychom mluvit o neslyšících, nedoslýchavých, lidech se sluchovou vadou, prelingválně neslyšících, postlingválně neslyšících, ohluchlých, zbytkařích,.....

TERMINOLOGIE

Skoro v  každé práci, podobného charakteru jako je tato, se třeba uvést a ujasnit některé terminologické pojmy, které se v  ní vyskytují. Většinou tak autoři činí proto, aby nedocházelo k  nejasnostem nebo dohadům při chápání některých statí apod. V  surdopedické problematice je terminologie a zejména pak klasifikace poruch a vad a ?škatulkování? lidí do těchto klasifikačních stupňů stále mnohdy problematická. Není tomu proto, že by současná lékařská věda nedokázala přesně stanovit velikost ztráty sluchu, nebo období, kdy k  ní došlo, nebo její pravděpodobnou příčinu. Problém je v  tom, že každý autor má na problematiku trochu jiný pohled, každý používá termíny jako je např. sluchově postižený, neslyšící, trochu jinak, v  trochu jiném smyslu. Dokonce i samotní lidé s  nějakou sluchovou vadou nebo poruchou, kteří přesně vědí, jak velkou vadu mají, nebo jinak řečeno vědí ?opravdově? kolik toho slyší nebo neslyší, se zařazují podle svého cítění. Takže jinou terminologii bude používat pedagog, jinou lékař, jinou samotní sluchově postižení. A není pak divu, že je v  tom pro nezasvěceného člověka trochu zmatek.

Ve své práci se budu při označování osob s  vadou sluchu držet termínu sluchově postižený. Budu však mít na mysli spíše osoby se  závažnější sluchovou vadou. Někteří sluchově postižení lidé mají např. nedoslýchavost takového stupně, že vlastně ani vadou, nebo spíše handicapem, pro ně vůbec není a bylo by zbytečné to zde rozebírat. Jen v  místech, kde budu citovat jiné autory, použiji jejich citací a termínů. Proč to? Sluchově postižený je neutrální termín, nemusím se zde zabývat skutečnou měřitelnou vadou dotyčné osoby, která často sama o sobě nic neřekne. V  opačném případě bychom mohli mluvit o ?neslyšících?, ?Neslyšících?, ?nedoslýchavých?, ?lidech se sluchovou vadou?, ?prelingválně neslyšících? ?postlingválně neslyšících?, ?ohluchlých?, ?zbytkařích?, atd.

K  tomuto problému se vyjádřila také Věra Strnadová, neslyšící autorka (zde jsem použil termín neslyšící proto, že sama se považuje spíše za neslyšící, než za sluchově postiženou) několika knih týkajících se právě sluchově postižených: ?Logicky vzato, neslyšící jedinci patří do skupiny sluchově postižených. Avšak kupodivu málokterý neslyšící řekne, že je ?sluchově postižený?. Je prostě ?neslyšící?. Termínem ?sluchově postižení? pokud jej použije, označuje nedoslýchavé? (Strnadová 1998, s.41). Nebo jiný pohled, jak uvádí třeba Pulda (mimo jiné dlouholetý pedagog sluchově postižených, na kterého mnozí z  jeho žáků s  láskou vzpomínají): ?Pojem ?neslyšící? je zpravidla z  hlediska diagnostického a psychologického zcela nesprávný, protože zcela ignoruje možné a někdy i značné, ale ještě nediagnostikované zbytky sluchu? (Sborník 1998, s. 69).

Jinak zase neslyšícího člověka definuje Zákon o znakové řeči: ?Za neslyšícího se pro účely tohoto zákona považují osoby, které ohluchly před rozvinutím mluvené řeči a u nichž velikost a charakter sluchové vady neumožňuje plnohodnotný rozvoj mluvené řeči, a dále osoby později ohluchlé a nedoslýchavé, které samy považují znakovou řeč za primární formu své komunikace? (Sbírka zákonů č. 155/1998, s. 6707). Takže vidíte, že by toho bylo na zmatení pojmů opravdu dost. Myslím, že rozebíráním těchto ?terminologických hříček? bychom práci zbytečně komplikovali, navíc, pro cíl, který sleduji, není přesné dělení vad až zase tak podstatné.

---

| DOMŮ | NOVINKY | ČLÁNKY | ŠKOLY | ORGANIZACE | DISKUSE | ODKAZY | LITERATURA |

---