Přechod od Windows k Linuxu Red Hat 7.3 
Základní uživatelské nastavení 
Ve druhé části článku o přechodu od Windows k Linuxu se autor zaměřil na základní uživatelské nastavení po instalaci operačního systému Red Hat 7.3. 

Nainstalovaný Linux nabootoval bez problémů a ve všech řádcích a při všech spouštěných procesech se objevilo v pravé části obrazovky zelené OK. Nemohl jsem si představit lepší začátek. Systém ukončil první část zobrazením přihlašovacího okna, jež mi dává možnost volby grafického prostředí v roletce Typ relace - mohu si vybrat mezi prostředím GNOME, KDE, nebo FAILSAFE. Zadám tedy uživatelské jméno a heslo. (Mám nastavené dva účty, takže si mohu vybrat, který zvolím jako první. Pro začátek si nejsem jistý, a proto volím obyčejný účet s přístupovými právy user. Pokud by se mi něco nezdařilo, nenapáchám tolik škody a pro úvodní seznámení mi to bohatě postačí.) Stisknutím tlačítka Start se konečně může rozběhnout grafické prostředí.   

KDE 
Zvolil jsem si prostředí KDE, které se mi nejvíce zamlouvá svou grafickou podobou a také velkou podobností s okny ve Windows (mám na mysli vizuální podobnost). Při prvním přihlášení mi systém dává možnost přizpůsobit si některé hlavní rysy tohoto prostředí. Není třeba se bát, že snad něco nastavím špatně pokud se tak stane, mohu si průvodce spustit znovu a nastavit si jinou z voleb (ikona KDE na liště | Systém | Průvodce nastavením pracovní plochy). 
V úvodní obrazovce jsem dotázán na zemi a na jazyk. Ve druhém okně mám k dispozici výběr chování systému. To znamená, že si mohu přizpůsobit dekoraci oken, způsob aktivace oken (zda poklepáním jako u Windows, nebo jednoduchým klepnutím jako u unixových systémů), chování myši při výběru, upozornění o startu aplikace a schéma klávesnice. Ve třetím kroku provedu nastavení úrovně efektů - zde záleží na tom, jaký mám procesor, jakou paměť a další vybavení počítače. S tímto nastavením se dá hodně pohrát při stisknutí tlačítka Zobrazit detaily. Nejsem sice příznivcem přílišného spouštění efektů, jako je rolování menu, mnoho animací či různých automatických náhledů, ale uznávám, že některé jsou dobré a užitečné. Volím tedy možnost nastavení efektů pro pomalý procesor, tedy téměř minimální. 
V dalším kroku se musím vypořádat s výběrem stylu okna. Mám opět přednastaveno několik možností, ale já zůstanu u první, tedy KDE (další styly jsou pojmenovány Platinum, Západ slunce a Redmond). Úvodní nastavení se chýlí ke konci, v předposledním kroku si mohu nastavit spodní lištu. Vybírám ze tří možností - volba Minimal umístí do lišty nejméně ikonek pro spouštění aplikací, což pro začátek úplně postačuje. Později si mohu přidat další pro mne užitečná tlačítka. Proto další varianty, Normální a Full, ponechám bez povšimnutí. 
V posledním dotazu je mi nabídnuta ještě možnost dalších nastavení přes ovládací centrum. K tomuto nastavení se mohu vracet a hrát si s ním, až budu úplně spokojen. Co se týká nastavení vlastností prostředí, nabízí KDE daleko více možností než Windows. Zatím tedy tuto možnost dalšího nastavení přeskočím stisknutím tlačítka Dokončit. A hotovo, základní prostředí se zobrazilo a mohu se pustit do obhlídky terénu. Musím uznat, že se mi prostředí, v němž mám pracovat, celkem zamlouvá.   

Spouštěcí lišta 
Spouštěcí lišta je lépe propracovaná a dává více možností než známá lišta z Windows. Pokud začnu s prohlídkou zleva, jako první je tlačítko se symbolem prostředí KDE, odkud se spouštějí všechny aplikace, které jsou nainstalovány. Další tlačítko (se symbolem lampy nad pracovní deskou) po stisknutí minimalizuje všechna otevřená okna do lišty. Vedle se nachází ikona se symbolem monitoru (když ponecháte myš chvíli na ikoně, v nápovědě se dozvíte, co ikonka zastupuje), sloužící ke spuštění konzoly, kterou budu určitě hojně využívat - spousta nastavení a činností se efektivněji vykoná po zadání příkazu s patřičnými parametry přímo v konzole. V tom je Unix/Linux kouzelný - pomocí konzoly se dá velice elegantně řídit celý systém včetně síťových nebo tiskových operací. Je však nutné alespoň přibližně znát příkazy, pomocí nichž lze dokázat opravdu hodně. Případné parametry jednotlivých příkazů lze vyčíst z informací v nápovědě - stačí v konzole napsat man <příkaz> a za okamžik dostanu podrobný popis příkazu včetně parametrů. Na internetu lze také nalézt některé zdroje, které uvádějí stručný přehled příkazů a jejich použití. Podíváme-li se dále na lištu, uvidíme ikony v tomto pořadí: ovládací centrum - v přehledné formě veškerá uživatelská nastavení; nápověda částečně je i v češtině a dají se zde nalézt zajímavé informace; domovský adresář - prohlížení adresářů pomocí aplikace Konqueror na způsob Exploreru s více možnostmi a nastaveními (tato aplikace byla už popsána v samostatném článku); Konqueror - zde jako internetový prohlížeč (i když já dávám přednost jiným). Samozřejmě lze tlačítka odstranit, změnit, přidat či přesunout pomocí pravého tlačítka myši. 
Vedle popsaných ikon se nacházejí symboly čtyř pracovních ploch (obrazovek) - na každé z nich lze samostatně pracovat s libovolným programem. Dále se na liště objevují všechny spuštěné aplikace, nezávisle na tom, na které ze čtyř obrazovek byly spuštěny. Pokud by nám čtyři virtuální obrazovky nestačily, můžeme přidat jednoduchým způsobem další. Pro usnadnění práce máme v liště další dvě ikony, konkrétně pro uzamčení pracovní plochy a odhlášení ze systému. 
Nyní se dostáváme k systémové části lišty, kde se zobrazuje datum a čas, zvolený typ klávesnice, nastavení hlasitosti a další systémová hlášení o stavu některých hardwarových subsystémů. Samozřejmě si opět lze pohrát s nastavením a vše si přizpůsobit k obrazu svému. Už tady je vidět, že Linux dává široké pole působnosti a že si lze přizpůsobit pracovní plochu a panel KDE opravdu tak, jak nám vyhovuje, což u Windows není zdaleka tak jednoduché. Ještě jsem pozapomněl na poslední možnost panelu KDE, a sice na tlačítko v pravém rohu, které celý panel schová do růžku s ikonkou šipky a následně po klepnutí opět rozbalí.   

Ovládací centrum 
Nyní bychom se mohli blíže podívat na ovládací centrum KDE a alespoň částečně nastínit možnosti nastavení. Jak už jsem se zmínil, spouští se ikonou v panelu KDE. Po klepnutí na ikonu se za chviličku objeví okno nazvané Ovládací centrum. Pohyb po tomto velkém konfiguračním nástroji není nikterak složitý. V levém okně jsou abecedně seřazeny jednotlivé oblasti, které po rozbalení obsahují jednotlivé konfigurovatelné části systému. V pravém okně se objevují možnosti nastavení u vybrané části. V dolní části pravého okna se po vybrání některého nastavení objeví čtyři tlačítka: Nápověda, Implicitní (vrací nastavení do původního stavu, po instalaci), Použít (můžeme hned vyzkoušet nastavení) a Obnovit (v případě, že zadáváme parametry a píšeme nějakou hloupost, můžeme nastavení vrátit do stavu před započetím našeho zásahu). 
V ovládacím centru lze nastavit téměř vše, počínaje pozadím jednotlivých obrazovek nebo spořičem až po nastavení jádra nebo spouštěcího prostředí. Rozebírat jednotlivé položky by zabralo opravdu hodně času. Základní oblasti, z nichž si lze vybírat, jsou na obrázku. Možností je opravdu hodně, a tak je velice užitečné tlačítko pro implicitní nastavení, které vrátí původní nastavení po instalaci. Pokud nejste přihlášeni s dostatečným oprávněním, žádá od vás systém při některých nastaveních heslo správce. To je pro vás signalizace, že zasahujete do systému a že je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Pokud chcete spustit pouze některou oblast pro konfiguraci, můžete se k tomuto nastavení dostat také přes hlavní menu, kde si vyberete nastavení a kde se vám zobrazí jednotlivé části, u nichž lze provádět konfiguraci samostatně.   

Další možnosti konfigurace 
V další části se podíváme na hlavní menu s aplikacemi. Procházet celé menu položku po položce nemá zatím smysl, bude také pro každou instalaci poněkud odlišné. Zaměřím se pouze na věci podle mého názoru nejdůležitější - hrát si s jednotlivými aplikacemi mohu kdykoliv potom. I toto menu je plně konfigurovatelné, stejně jako ve Windows. Stačí pouze klepnout pravým tlačítkem na ikonu KDE a vybrat položku Editor nabídky. Otevře se okno, v němž mohu provádět konfiguraci - přidávat či odebírat názvy položek, podsložek a přímo spouštěcích aplikací; musím ale vědět, odkud se která aplikace spouští. Při zadávání některé aplikace, která vyžaduje jinou úroveň přístupu, můžete přímo v tomto editoru zadat, pod jakým jménem se program bude spouštět. Ovládání tohoto editoru je opět jednoduché a vcelku jednoznačně pochopitelné. 
Další užitečný konfigurační nástroj se nachází buď na ploše, nebo v hlavním menu ve složce Systém a jmenuje se Control Panel. Opět záleží na druhu instalace, které nástroje zde budou k dispozici. 
Nástrojem pro konfiguraci tiskárny Printer Configuration lze jednoduchým způsobem pomocí několika kroků nainstalovat a odzkoušet tiskárnu (samozřejmě jde-li o typ, který systém zná). Pokud by systém nedokázal tiskárnu správně detekovat, musel bych se na internetu podívat po ovladačích a způsobu konfigurace. Já používám starší tiskárny HP a neměl jsem problémy. 
Pomocí nástroje Service Configuration se dostaneme ke spouštění všech démonů majících na starosti jednotlivé služby systému (něco na způsob Služby u systému Windows NT, 2000). Samozřejmě že bez hesla administrátora se do této aplikace nedostaneme. Zde se například spouštějí či zastavují FTP server, WWW server, SQL server, Sendmail apod. Většinou jde o služby, které systém zapíná při bootování a úspěšné spuštění signalizuje zeleným OK. Začínající uživatel musí opět dbát zvýšené opatrnosti. I když se u jednotlivých položek aplikace objevuje stručná nápověda, která vysvětluje, co která služba obstarává, měl by si být jistý, že je to opravdu to, co hledá, a především si musí pamatovat změny, které prováděl, aby se mohl vrátit do původního stavu. Jinak by se mohl dočkat nečekaných a velmi nepříjemných stavů systému. 
Důležitými nástroji jsou i pomocné aplikace pro konfiguraci serverů (WWW, FTP, SQL pokud je hodláte používat). Jde pouze o základní nastavení, aby se servery rozběhly. Pokud byste chtěli důkladnější nastavení, patrně se neobejdete bez zásahu do konfiguračních souborů. Dále odtud můžete spustit konfiguraci data a hodin, konfiguraci uživatelů nebo nastartovat prohlížeč hardwarové konfigurace.   

Závěrem 
Z hlediska prvního seznámení se s prostředím by to mohlo být asi všechno, dále už záleží na každém uživateli, jaká si provede nastavení, co konkrétně bude používat. V některých oblastech je konfigurace pomocí grafického prostředí velice jednoduchá. Konfigurace přímou editací příslušných souborů je často efektivnější, ale vyžaduje už jisté znalosti, které přijdou postupem času při používání Linuxu. Rozhodně stojí za to jej přinejmenším vyzkoušet. Nebojte se neznalosti příkazů při používání konzoly, popis základních příkazů se dá nalézt třeba na internetu a další lze zjistit z nápovědy. 
Větší množství příkazů za vás může provádět také velmi oblíbený Midnight Commander, který je podobný Norton Commanderu. Spouští se velice jednoduše, stačí spustit konzolu nebo nehlásit se při startu do grafického prostředí a při úvodní obrazovce podržet klávesy Ctrl+Alt+F1(až F6), přihlásit se v textovém modu a napsat příkaz mc. Pokud se Commander nespustí, patrně jej nemáte nainstalovaný (dá se doinstalovat např. pomocí správce instalačních balíčků). 
Dále už se musí každý rozhodnout sám, který systém mu lépe vyhovuje. Názory, že soubory, které používá a tvoří například v práci, nelze přečíst v Linuxu a naopak, jsou mylné. Většinou jsou kompatibilní, pokud nepoužíváte nějaký speciální software se speciálními výstupními soubory. Kancelářské balíky, které jsou dnes k dispozici pro Linux, rychle dohánějí své konkurenty z dílny Microsoftu, a v mnoha případech je svou jednoduchostí předčí. I ostatní aplikace se objevují ve verzích pro Windows a pro Unix/Linux. Instalace není také příliš složitá. Nebojte se vyzkoušet si doma Linux a uvidíte, že se s tímto operačním systémem dá velice dobře pracovat. Pokud se vám nezamlouvá, můžete se opět klidně vrátit k Windows. 
Pavel Kameník, pavel.kamenik@post.cz