Mnozφ nßvÜt∞vnφci hrady p°φmo niΦφ. Ka₧d², kdo mß k t∞mto sv∞dk∙m minulosti, je₧ v pr∙b∞hu staletφ prod∞laly slo₧itΘ osudy
a majφ bezesporu nßrok alespo≥ na minimßlnφ ohledy, bli₧Üφ vztah, se takovΘho jednßnφ jist∞ vyvaruje. V₧dy¥ nßÜ zß₧itek z nßvÜt∞vy romantickΘ z°φceniny nebude o nic menÜφ, jestli₧e se nepokusφme vyÜplhat na ka₧dou ze∩, nebudeme shazovat z jejφ koruny kameny, rozd∞lßvat pod zachovan²mi klenbami ohe≥, Ükrßbat do zdi monogramy, nebo dokonce dokazovat kamarßd∙m svou sφlu tφm, co vÜechno dokß₧eme shodit, strhnout nebo zbo°it. Jsou-li ΦeskΘ hrady ji₧ po staletφ ozdobou naÜφ krajiny, musφme se ze vÜech sil sna₧it, abychom nebyli poslednφ generace, kterß se z nich m∙₧e t∞Üit. Kdyby ka₧d² z nßvÜt∞vnφk∙ shodil pouze jeden jedin² kßmen, urΦit∞ by mnohΘ hrady ve velmi krßtkΘ dob∞ zcela zanikly.
