Jakmile dostateΦn∞ pokroΦila ·rove≥ technologickΘ zßkladny (a dostateΦn∞ vzrostly i schopnosti lidφ vytvß°ejφcφch systΘmovΘ programy), mohlo se zaΦφt s postupn²m odstra≥ovßnφm t∞ch nejpalΦiv∞jÜφch problΘm∙ dßvkovΘho zpracovßnφ. Jako prvnφ doÜla °ada na neinteraktivnφ charakter v²poΦt∙, dan² samotnou podstatou dßvkovΘho zpracovßnφ (a spoΦφvajφcφ v "nesouΦasnΘm" sdφlenφ schopnostφ jednoho a tΘho₧ poΦφtaΦe).

K tomu, aby bylo mo₧nΘ vyu₧φt jeden poΦφtaΦ vφce u₧ivateli souΦasn∞, musela b²t nejprve vyvinuta technika tzv. kvaziparalelismu, neboli technika tak rychlΘho st°φdßnφ jednotliv²ch program∙, ·loh Φi proces∙ na jednom a tΘm₧e procesoru, kterß by vytvo°ila iluzi skuteΦn∞ soub∞₧nΘho (paralelnφho) b∞hu vÜech program∙ (·loh, proces∙) na jedinΘm poΦφtaΦi. To se poda°ilo a₧ teprve v okam₧iku, kdy dostateΦn∞ vzrostla v²konnost procesor∙, a lidΘ se nauΦili psßt takovΘ systΘmovΘ programy (resp. celΘ operaΦnφ systΘmy), kterΘ rychlΘ st°φdßnφ jednotliv²ch v²poΦt∙ podporovaly.

Dφky kvaziparalelismu (konkrΘtn∞ tzv. multiprogramovßnφ) pak ji₧ bylo mo₧nΘ za°φdit v∞ci tak, aby vφce u₧ivatel∙ mohlo souΦasn∞ sdφlet v²poΦetnφ schopnosti jednoho a tΘho₧ poΦφtaΦe. Ve skuteΦnosti Ülo p°edevÜφm o sdφlenφ procesoru p°φsluÜnΘho poΦφtaΦe a doby, po kterou se tento procesor mohl v∞novat "u₧iteΦn²m" v²poΦt∙m. Proto se takΘ v²slednΘ °eÜenφ oznaΦuje obecn∞ jako tzv. sdφlenφ Φasu (time sharing).

Mo₧nost interaktivity a p°φmΘho kontaktu u₧ivatel∙ s jejich programy a ·lohami vÜak vy₧adovala jeÜt∞ n∞co dalÜφho, ne₧ jen vhodnou formu kvaziparalelismu - vy₧adovala takΘ, aby ka₧d² ze soub∞₧n∞ pracujφcφch u₧ivatel∙ m∞l k dispozici svΘ vlastnφ "pracovnφ mφsto", ze kterΘho by mohl se sv²m programem komunikovat. Na scΘn∞ se tak objevily prvnφ terminßly, jako za°φzenφ schopnß p°ijφmat vstupy od u₧ivatele (zadßvanΘ z klßvesnice terminßlu), a zobrazovat u₧ivateli v²stupy jeho programu Φi ·lohy (na displeji terminßlu).