SpolehlivΘ slu₧by jsou takovΘ, kterΘ pova₧ujφ za svou povinnost postarat se o nßpravu chyb, pokud k nim p°i p°enosu doÜlo. Na prvnφ pohled to vypadß jako naprostß samoz°ejmost, ale p°i detailn∞jÜφm zvß₧enφ lze najφt i ΦetnΘ nev²hody tohoto p°φstupu: se zajiÜt∞nφm spolehlivosti je v₧dy spojena urΦitß re₧ie (nap°φklad na to, aby si p°φjemce vy₧ßdal opakovanΘ vyslßnφ dat, kterß byla p°enesena chybn∞). Pro n∞kterΘ aplikace vÜak m∙₧e b²t takovßto re₧ie nep°ijatelnß, a mohou dßvat p°ednost rychlejÜφmu a pravideln∞jÜφmu p°enosu p°ed p°enosem spolehliv²m (p°φkladem mohou b²t p°enosy ₧ivΘho obrazu, kde p°φpadnΘ "kazy" na jednotliv²ch snφmcφch lidskΘ oko nemusφ v∙bec post°ehnout). ProblΘm je ale v tom, ₧e pokud se p°enosovΘ slu₧by koncipujφ jako spolehlivΘ, budou jejich re₧ii nΘst i takovΘ slu₧by, kterΘ spolehlivost pot°ebovat nebudou.

DalÜφm argumentem proti spolehliv²m p°enosov²m slu₧bßm je skuteΦnost, ₧e mφra jejich spolehlivosti nikdy nenφ absolutnφ - u₧ z toho d∙vodu, ₧e absolutn∞ p°esnß nenφ ji₧ detekce chyb. Proto je v praxi docela pravd∞podobnΘ, ₧e n∞kter²m aplikacφm nebude postaΦovat takovß mφra spolehlivosti, jakou poskytuje sφ¥, a budou pova₧ovat za nutnΘ si pot°ebnou mφru spolehlivosti zajistit samy, vlastnφmi prost°edky. Pak je ale zbyteΦnΘ, aby se o to samΘ sna₧il i n∞kdo jin² (ni₧Üφ vrstvy), a byla s tφm nutn∞ spojena urΦitß re₧ie, kterou by musely nΘst i ty vyÜÜφ vrstvy, kterΘ by si spolehlivost zajiÜ¥ovaly samy.

P∙vodnφ koncepce referenΦnφho modelu ISO/OSI ovÜem vychßzela z p°edpokladu, ₧e spolehlivost je t°eba zajiÜ¥ovat, a to dokonce na vÜech ·rovnφch (zejmΘna p°enosov²ch). Proto jednoznaΦn∞ preferuje spolehlivΘ p°enosovΘ slu₧by p°ed nespolehliv²mi. Teprve Φasem, pod vlivem reality a z°ejm∞ i pod vlivem konkurenΦnφ koncepce TCP/IP, doÜlo k jistΘmu p°ehodnocenφ v²chozφho p°edpokladu, a v ·vahu byly vzaty i nespolehlivΘ slu₧by.