SkuteΦnost, ₧e referenΦnφ model ISO/OSI pochßzφ "ze sv∞ta spoj∙", se snad nejvφce projevila na jeho jednoznaΦnΘ preferenci spojovanΘho zp∙sobu fungovßnφ. Ten vychßzφ ze zßsady, ₧e jakΘkoli vzßjemnΘ komunikaci mezi dv∞ma entitami musφ p°edchßzet navßzßnφ spojenφ, chßpanΘ souΦasn∞ i jako jejich oboustrann² souhlas, p°φpadn∞ doprovßzen² up°esn∞nφm podmφnek vzßjemnΘ komunikace (a po skonΦenφ komunikace zase musφ nßsledovat zruÜenφ navßzanΘho spojenφ) .

Alternativou ke spojovanΘmu charakteru komunikace je komunikace nespojovanß, p°i kterΘ mezi komunikujφcφmi stranami nevznikß ₧ßdnß apriornφ dohoda o tom, ₧e v∙bec cht∞jφ komunikovat, a tedy ₧ßdnΘ navazovßnφ spojenφ - ka₧d² jednotliv² "·kon" (nap°φklad p°enos jednoho datovΘho paketu) zde probφhß samostatn∞, zcela nezßvisle na ostatnφch. V²hodou je mnohem v∞tÜφ robustnost nespojovanΘ komunikace: nem∙₧e zde dojφt ke ztrßt∞ Φi v²padku spojenφ, nenφ zapot°ebφ se zotavovat z v²padk∙ Φi jin²ch nestandardnφch situacφ, nikomu se nemusφ oznamovat ukonΦenφ komunikace apod.

ReferenΦnφ model ISO/OSI zpoΦßtku op∞t jednoznaΦn∞ preferoval spojovan² zp∙sob fungovßnφ, a to nejen na ·rovni ni₧Üφch (p°enosov²ch) vrstev, ale i na ·rovn∞ aplikaΦn∞ orientovan²ch slu₧eb. Teprve dodateΦn∞ se do ISO/OSI dostala i mo₧nost pou₧φvßnφ nespojovan²ch slu₧eb.